Ploskočelkovití

čeleď: ploskočelkovití - Halictidae

Jsou to malé až středně velké druhy. Do této čeledi patří i naše nejmenší včela, s příznačným českým jménem nicotěnka nejmenší, která je dlouhá jen 3 až 4 mm. Naopak naše největší ploskočelka, ploskočelka šestipásá, je dlouhá 14 až 16 mm. Dlouzí a štíhlí jsou v této čeledi samečci, samičky jsou robustní.
Většina druhů hnízdí v zemi.
Ploskočelky řadíme mezi samotářské včely, ale u některých druhů se vyskytují i různé typy sociálního chování. To znamená, že někdy hnízdí pospolně ve velkých agregacích, někdy jsou i primitivně eusociální  -  to znamená, že žijí podobně jako naši čmeláci, některé druhy ploskočelek mají dělnice. Některé druhy této čeledi přešly k hnízdnímu parazitizmu a rozmnožují se jako kukaččí včely.
ploskočelka šestipásá - Halictus sexcinctus
ploskočelka načervenalá - Lasioglossum calceatum
ruděnka běloretá - Sphecodes albilabris

---

Ploskočelka šestipásá patří mezi modelové organismy sociobiologického výzkumu. I na stejné lokalitě je u tohoto druhu možno pozorovat různé typy sociálních organizací. To znamená, že některé samičky hnízdí samotářsky, některé samičky spolu sdílejí společnou vstupní chodbu do jinak samostatných hnízd, některé zakládají jednoleté kolonie podobně jako čmeláci.  Mladí samečci i samičky se líhnou od června až do podzimu. V létě nebo začátkem podzimu se spáří. Zimu přečkávají pouze oplozené samičky.

Ploskočelka načervenalá - Lasioglossum calceatum

Je to drobný druh včeliček, samečci a samičky jsou dlouhé jen 8 až 10 mm. Někteří samečkové mají zadeček s červenými znaky. Je to hojný druh, takřka všudypřítomný.
Přezimují oplozené samičky. Ty vyletují od konce března. Pro svoje hnízdečka si vyhrabává v zemi nejdříve kolmou, potom vodorovně zahýbající chodbu na konci s dutinou s plástvovitým shlukem buněk. V chladnějších oblastech je to druh samotářský, koncem léta se pak líhnou pohlavní jedinci. V teplejších oblastech se v první generaci líhnou jen dělnice, které jsou mnohem menší než matka. Dělnice pak pečují o komůrky budoucí druhé generace.  Druhou generaci může tvořit až 50 pohlavních jedinců. Sbírá nektar a pyl z květů mnoha druhů rostlin.

Ploskočelka chrastavcová - Halictus scabiosae

Ještě před pár roky se o tomto druhu psalo, že žije pouze kolem Středozemního moře a nejblíž k nám v Maďarsku. Ale jak se naše zeměkoule otepluje, objevují se jižní druhy i v ČR.

Na jihu Evropy má tento druh podobný vývojový cyklus jako čmeláci. To znamená, že obě pohlaví se líhnou na podzim, samečci za čas po spáření zahynou, samičky přezimují. A zjara tam samičky založí kolonii přibližně se dvěma generacemi dělnic. U nás lze předpokládat, že výchova dělnic by se časově nestihla, a že tedy samičky žijí samotářsky, a rovnou vychovávají další pohlavní generaci. Je také velmi pravděpodobné, že hnízdečko zakládá několik samiček společně (možná sester) a vytvoří komunální společenství bez vzájemných projevů agresivity.

Krásně žlutavou barvu ale mají jen samičky mladice. Jak plyne čas, chloupky se jim postupně ulamují a samičky se stávají tmavšími. Na následujícím obrázku je stará matka ploskočelka v srpnu. Téměř plešatá, ale stále s obrovským nákladem pylu.

Ruděnky - Sphecodes

Všechny druhy ruděnek jsou hnízdními parazity. Samice ruděnky pátrá v pomalém letu těsně nad zemí po místech pravděpodobného výskytu hnízdeček svých hostitelů. Když vhodné hnízdečko najde, usedne poblíž a pak pronikne dovnitř. V hnízdečku otevře poslední dostavěnou komůrku a odstraní vajíčko hostitele, a nahradí ho svým vajíčkem. Pak komůrku znovu uzavře a přístupovou chodbičku zahrabe zeminou.

Ruděnka běloretá   -   Sphecodes albilabris
Je to náš největší druh ruděnky. Jejím hostitelským druhem je hedvábnice jarní. V ČR je tento druh ruděnky hojný zejména na rozsáhlejších písčitých lokalitách

Fotografovala jsem ruděnku běloretou na skále nad Vltavou na rostlině jménem šedivka šedá  (Berteroa incana ).  Tahle rostlina je hojná na suchých stráních, ve starých kamenolomech apod. Šedivka bývá hmyzem málo navštěvovaná, včelu medonosnou jsem na ní snad nikdy neviděla. Ale ruděnka si jí oblíbila, i když občas odlétla, stále se na ní znovu vracela.
Ruděnky jsou hnízdní paraziti, podobně jako v ptačí říši kukačky. Parazity člověk rád nemá, ale přesto jsou kukačky v přírodě potřeba. O kukačkách se říká, že jediné ze všech našich ptáků se dokážou živit chlupatými housenkami, a tak zbavují lesy kalamitních škůdců. Pro mláďata kukaček by ale pravděpodobně byly chlupaté housenky nejedlé, a tak musí mladé kukačky vychovávat jiní ptáci. Přemýšlím o tom, jestli to není s ruděnkami podobné. Jejich hostitelský druh, hedvábnice jarní, létá časně zjara a zásobuje plodové komůrky kvalitním pylem z vrb. Naopak samičky i samečkové ruděnky běloreté se líhnou

​ koncem července nebo později, tedy v době, kdy už většině blanokřídlých opylovatelů letová perioda skončila, a hmyzu je na květech málo. Samičky ruděnek pyl nesbírají, pouze si samy pro sebe doplňují energii sáním nektaru na květech. Ale i tak mohou mít význam jako opylovatelé některých rostlin, už jenom samotný pohyb po květech může přenos pylu zajistit. Ruděnky mohou sát nektar z květů mnoha druhů rostlin, ale zdá se, že dávají přednost těm rostlinám, kterým se včely medonosné a čmeláci vyhýbají.

Ploskočelka zlatolesklá - Halictus subauratus

Samičky a samečci se líhnou v létě a na podzim. Samečci po spáření zahynou.
Oplozené samičky přezimují a vyletují pak  koncem března, zakládají si hnízdečka v zemi. Vychovají první generaci 4 nebo 5ti mladých samiček, které pak převážně pomáhají matce s výchovou další, pohlavní generace. Takové chování se pojmenovává jako primitivně sociální.

---

© Fotografie Martin Růžek,
© Texty úprava Ing. Hana Kříženecká, členka ZO ČSV Praha 6 a Ing. Miloš Vondruška, člen ZO ČSV Praha 6 a PSNV
© použitá literatura Blanokřídlí  díl 1  -  Žahadloví, od autorů  Jan Macek, Jakub Straka, Petr Bogusch, Libor Dvořák, Pavel Bezděčka, Pavel Tyrner

Související stránky

Fotografie ruděnky
Ruděnka cizopasná
Ploskočelka šestipásá